Drobečková navigace

Úvod > > Aktuality > Jak plamínek Ferda k rozumu přišel

Jak plamínek Ferda k rozumu přišel



vítězná pohádka  - 1. místo v okresním i krajském kole

autorů Anežky Holubové a Miroslava Másla, žáků 2. roč. ve šk. roce 2012/2013

odborná spolupráce: Mgr. Denisa Školníková

         V jedné malé vesničce pod Orlickými horami jménem Bolehošť žil byl plamínek. Byl to malý, veselý plamínek Ferda. Rád pomáhal lidem. Když ho potřebovali, přispěchal hned na pomoc zatopit v kamnech, jindy zase pomohl uvařit polévku nebo jen tak hřál pro radost. Ale neměl žádné kamarády.

„Už mě to tu samotného nebaví. Všichni okolo mě mají kamarády a já ne. Vydám se nějakého hledat.“ A jak řekl, tak udělal.

Rozběhl se po cestičce na louku k lesu. Tu se ale za ním ozývaly smutné hlásky kytiček, keřů, broučků, berušek, mravenců a všech ostatních, okolo kterých plamínek Ferda běžel.

„Ach, ach, co to tu bylo? Co mi to popálilo kořínky?“

A z druhé strany se ozývá: „Au, au, to to bolí! Někdo mi popálil nožičku.“

A celá příroda okolo Ferdy byla popálená. I plamínek byl smutný, že nenašel kamaráda a ještě si udělal více nepřátel. A tak se smutný schoulil na kraji lesa do klubíčka a pomalu doutnal.

V jednu chvíli okolo plamínku něco zašustilo. Lekl se, zvedl oči k nebi a dívá se, co to bylo. A v tu chvíli znovu fiúúú, fiúúú, fíííí.

„Kdopak jsi?“ ptá se ustrašeně plamínek.

„Já jsem větřík Pepík, a ty?“

„Já jsem plamínek Ferda. A co tu hledáš, Pepo?“ ptá se už méně ustrašeně Ferda.

„Nic, jenom jsem se chtěl trochu proletět a tu vidím na louce u lesa malý dým. Tak se jdu podívat, co to tu je a vidím tebe. A co že jsi tu tak sám a smutný?“ povídá Pepa.

„Nemám žádné kamarády a tak jsem se je vydal hledat. Jenomže po cestě jsem si udělal ještě víc nepřátel a kamaráda jsem nenašel.“

„A co já,“ ptá se Pepa, „se mnou by ses nechtěl kamarádit? Naučím tě různým kouskům a zažijeme mnoho legrace.“

To se Ferdovi líbilo a byl rád, že už má kamaráda. Ale nevěděl, co ho čeká.

„Tak co, jdeme si hrát?“ povídá větřík Pepa Ferdovi.

„Ano, ano, ano,“ nadšeně poskakuje plamínek a je mu jedno, co se okolo něj děje.

„Zahrajeme si třeba na foukanou,“ povídá Pepa a hned nafoukne tváře a vypustí vzduch na  Ferdu. Ten se nejdříve zatřepe, ale potom se začne zvětšovat a je stále větší a větší. Pepa se velkého Ferdy lekl a uletěl pryč. Plamínek, tedy teď už plamen Ferda, dostal také ze sebe strach, ale nevěděl, co si má se sebou počít. Stále roste a roste, kouří a kouří a pálí vše kolem sebe. 

Kde se vzal, tu se vzal nad plamenem Ferdou se objevil mráček Matěj. Vidí z té výšky, jak je u lesa velký oheň.

„Toto se mi vůbec nelíbí, musím něco udělat!“ šeptá si pro sebe mráček Matěj. „Hej, ty tam dole, co to provádíš? Děláš okolo sebe velkou škodu!“

Ferda odpovídá se slzičkami v očích: „Hrál jsem si s kamarádem větříkem Pepou na foukanou a on mě rozfoukal a sám utekl. Teď nevím, co mám dělat. Pomůžeš mi, prosím?“

Matěj se dlouho nerozhodoval a spustil veliký liják. Kapky padaly na Ferdu tak dlouho, dokud se z něj opět nestal malý plamínek Ferda.

„Mockrát ti děkuji, ale nevím kdo jsi?“ ptá se Ferda.

„Já jsem mráček Matěj a ty?“

„Já jsem plamínek Ferda. Když jsi mi pomohl, tak budeme kamarádi?“

Matěj ale odpověděl: „Já jsem voda a ty jsi oheň. My se kamarádit nemůžeme.“ Zamrkal na Ferdu a odletěl daleko do nebe.

Ferda zůstal zase sám, ale byl rád, že všechno dobře dopadlo. Už si kamarády nehledal a věděl, že ani vítr ani voda to být nemohou.