Mrazík

Škola je zvláštní instituce. Má dva roky - jeden školní a jeden kalendářní. Školní rok začíná v září a končí v červnu, i když prázdniny, mimochodem nejkrásnější období nejen pro žáčky, k němu také patří. A  my, učitelé, musíme být myšlenkami stále vpředu. Už v červnu musíme vědět, co bude v září, až se opět odpočatí všichni vrátíme do školy. A v září už plánujeme i Mikulášskou besídku. Nejinak tomu bylo i v letošním školním roce.

Před prázdninami už jsme měli námět a zapůjčenou část dekorací a kostýmů, o prázdninách jsme přepisovali scénář a v září jsme začali nacvičovat divadelní představení Mrazík. S dětmi jsme společně zhlédli pohádku, obsadili jsme role, rozdali scénáře a začali s nacvičováním. Nejdříve jsme se vše společně učili číst. Postupně jsme přidávali pohyb. Ale s papírem v ruce to moc dobře nešlo. Nedalo se nic dělat, děti se musely naučit role zpaměti.

A to už tu máme říjen. Zkusili jsme si kostýmy. A zde se zapojili i rodiče. Sháněli svým dětem kožíšky, beranice, boty, kabáty …. I když scénáře v rukou už nebyly, divadlu se náš Mrazík zdaleka nepodobal. Čas plynul a my jsme chtěli naše vystoupení obzvláštnit. Paní ředitelka oslovila pana Luboše Šmídu, který ochotně přistoupil na spolupráci a pomohl nám spolu s panem Janem Duškem nahrát dabing našeho vystoupení. Trochu s obavami jsme čekali, jak vše dopadne. Bude dětem rozumět? Bude hudba dostatečně působivá? Naučí se děti otvírat pusu stejně s textem? A co pauzy, jsou dostatečně dlouhé? Otázek, na které jsme neznali odpověď, bylo dost.

A to už je listopad. Do 5. prosince máme ještě čtyři týdny. A ejhle. Pořadatelé za námi přišli s prosbou, zda by moc vadilo, kdyby se Mikulášská besídka posunula o týden dopředu. Už to nebyly čtyři týdny, ale tři. Čas se krátí. A jak sami víte, když to nejméně potřebujete, čas utíká jak zběsilý. Pan Miřijovský spolu s panem Bašem a dalšími hasiči nám ochotně převezli veškeré dekorace do hostince, pomohli nám nainstalovat kulisy, pan Šmída nám poskytl ozvučení, abychom divadlo mohli dopilovat už na místě. A tak ve vymrzlém sále týden před premiérou denodenně zkoušíme o sto šest, abychom vychytali poslední nedostatky. A to ještě zbývá nažehlit kostýmy, poopravit dekorace. V pátek už  jsme byli všichni hodně nervózní. Někteří z divadla, jiní z čertů, kteří na Mikulášskou besídku patří.

A je tu den D. Sobota, 29. listopadu 2015, 14 hodin. Postupně se převlékáme do kostýmů, procházíme sálem do zákulisí a napětí stoupá. Nejen dětí, ale i nás – učitelek. Nyní se zúročí naše půlroční práce. Zhasíná se v sále, rozeznívá se úvodní hudba, otvírá se opona a jde se na to. Herci hrají jako o život. Vše klape do posledního detailu. Trošku nás zradily klacky loupežníků, které nespadly z nebe, jak měly, ale to k tomu patří. Potlesk v průběhu hry nám nasvědčuje, že se divadlo líbí. Po čtyřiceti minutách napětí přichází úleva. Je tu konec. Velký aplaus byl balzámem nejen pro uši, ale hlavně pro duši. Slova chvály byla slyšet ze všech stran. A myslíme si, že zaslouženě. Děti byly skvělé.

Nyní se zbývá jen převléknout a čekat, zda si nás ti čerti odnesou do pekla či ne. Ale po takovém hereckém výkonu bylo jisté, že v pondělí přijdou do školy všechny děti, včetně paní učitelek.